Nádech dolů

PaedDr. Petr Tlapák, CSc.
www.tonus.cz

Při nádechu do dolního břicha je stabilizovaná hlavně bederní páteř. Pokud dbáme nejen na nastavení beder, ale celého těla, odvděčí se nám tento nácvik také stabilizací hrudníku a dokonce lopatek. Nádech dolů popisuje už filozof Cchuang-c´ kolem roku 300 n. l., který říká: „Muži starých dob dýchali úplně až ke svým patám“. Již minimálně půl století (viz např. Morris J M, Lucas D B, Bressler B: Role of trunk in stability of the spine. J Bone Jt Surg. 43 A 1961) je zdůrazňováno, že bránice vytváří píst stlačující obsah břišní dutiny, čímž vzniká „tekutý míč“ podporující bederní páteř zevnitř. Současně s tímto tlakem uvnitř břišní dutiny se zapojuje hluboké svalstvo zad. Hluboké břišní svaly působí jako přední a boční část opasku, pracují s nádechem v excentrické čili brzdivé kontrakci, tzn., že je zatínáme a zároveň jim dovolujeme, aby se nepatrně prodloužily. Nezbytnou součástí hlubokého stabilizačního systému páteře jsou vedle bránice, břišních svalů a svalů kolem páteře i svaly pánevního dna. Nádech dolů do břicha je používán mimo jiné i jako prevence hybných poruch.

Nácvik nádechu dolů

POZOR! Níže popisovaný nádech dolů probíhá velice zvolna. Těm, kteří dýchají moc rychle, musíme počítat během nádechu zhruba do pěti, aby dýchali pomaleji. Hlavně začátečníkům doporučujeme, aby nasávali vzduch nosem „jako když se pije brčkem“. Zpočátku se nácvik nádechu dolů provádí cca 5×, další až po odpočinku. Při rychlém dýchání a vyšším počtu opakování by mohlo dojít k nepříjemným pocitům, podobným těm, které např. vznikají při nafukování míče. Začínáme-li s někým, kdo nádech dolů nacvičuje poprvé, používáme polohu na břiše event. na zádech či na boku. Navazujeme-li na jeho předešlý nácvik a cvičící dobře zvládá nižší polohu, můžeme volit vyšší nebo tu nejnáročnější, tzn. stoj. Vertikála je také naším cílem. Používání nádechu dolů ve stoji s pohyby paží a pohybem těla je náplní např. čínského cvičení tai ji.

Když nádech dolů do břicha učíme, vysvětlujeme, že nejde o to snažit se nadechovat dolů stále během dne. Není možné a vhodné kontrolovat stále způsob dýchání. Doporučujeme procvičovat nádech ráno a večer a občas během dne. Cílem takového počínání je obnova programu klidového dýchání. Říkáme cvičencům „připomeňte mozku, že tento program existuje, on si ho zakomponuje, kam bude potřebovat“. Příkladem takového podvědomě zařazeného procesu je dýchání v noci, kdy by mělo být naprosto normální (fyziologické) toto klidové dýchání s nádechem dolů.

Pokud sportujeme a produkujeme vyšší výkon, spotřebováváme větší množství kyslíku. Pak je podvědomě rozšířeno toto „základní“ nezátěžové dýchání o větší exkurzi hrudníku. Pohyb žeber jde více do stran, je viditelné rozpínání hrudníku všemi směry.

Pozor na velké tlaky v břišní krajině. Při nádechu dolů dochází k excentrické kontrakci břišních svalů, což znamená, že se zvyšujícím napětím se svaly rozpínají, roztahují a díky většímu napětí v břiše vzrůstá nebezpečí kýly.

Naopak při silovém výdechu (viz dále) dochází ke koncentrické práci břišních svalů, svaly se tedy stahují, což neznamená, že nebezpečí kýly zde není. Na první pohled by se zdálo, že díky stažení („zdrcnutí“) svalů k tak velkému nebezpečí vzniku kýly nedochází. Jenže s výdechem překonáváme velké zátěže, roste enormně tlak uvnitř břicha a může se tedy stát, že se břišní stěna poškodí. Vždyť často dojde k tomuto poškození při náhlém zvýšení nitrobřišního tlaku (kýchnutí, uklouznutí, zvedání těžkých předmětů atd.). Z toho plyne, že musíme břišní stěnu na zvýšený tlak postupně natrénovat a sílu zatínání pomalu (během několika týdnů) zvyšovat.

Nádech dolů v poloze na břiše

Tato poloha má několik výhod:

— Žebra opřená o podložku jeví menší tendenci vyjíždět vpřed

— paže se opírají o vnitřní stranu nadloktí. Tam (přesněji na vnitřní část loktů – mediální epikondyly humeru) přeneseme pozornost. Např. tím, že se ptáme, jestli podložka není studená nebo netlačí. Tímto zaměřením pozornosti na body opory je aktivizováno svalstvo hrudníku (prsní, zádové, deltové a jiné svaly) a také podpořena stabilizace lopatek. Aktivuje se pilovitý sval přední. Lopatka je zakomponována do řetězce, kde vedle tohoto nejdůležitějšího stabilizátoru lopatky je v akci i sval rombický. Ten při stabilizaci lopatky pracuje v brzdivém (excentrickém) režimu, což si neuvědomují ti, kdo posilují mezilopatkové svaly přibližováním lopatek k sobě. Pilovitý sval přední upnutý na lopatce a na žebrech se stává součástí svalového řetězce jdoucího od páteře směrem k lopatce a pokračujícího k žebrům a posléze k pánvi. Postranní části žeber jsou místem, kde na sebe navazuje aktivita pilovitého svalu předního a šikmých svalů břišních. Zjednodušeně můžeme říci, že se mají díky fixaci žeber z druhé strany pilovitým svalem „čeho chytit“. Při nádechu se tedy brzdivě (excentricky) zapojí nejen svaly rombické, ale i břišní. Vznikne tak jakýsi opasek, který stabilizuje bedra. „Zevnitř“ se na stabilizaci bederní páteře významně podílí bránice spolupracující s uvedenou „zevní“ stabilizací

— hlava je opřena o čelo a v představě tažena do dálky. Opora o čelo navozuje fyziologické zapojení stabilizačních svalů krku. Zde máme na mysli hlavně hluboké flexory krku – opíráme se čelem o zem a i když nepatrně, tak trochu tlačíme čelem do země. Ne záměrně. Aktivitou hlubokých ohybačů krční páteře je spolu s dalšími svaly (např. ležícími na zadní a postranní partii krku) zajištěna jeho stabilizace.

— Aktivita hlubokých flexorů krku, které jsou součástí hlubokého stabilizačního systému celé páteře, je také reflexně spojena s aktivitou hlubokých svalů břicha. Protože hlavu aktivně držíme (vytahujeme temenem do dálky), dojde nejen k aktivizaci nejen flexorů, ale i extenzorů krku. Propojí se aktivita svalů kolem celé krční páteře ve spolupráci se stabilizačními svaly páteře jako celku.

„Být zdravý a fit není módní trend, ale životní styl.“

Login Image

Zapomněl jsem heslo

Kontaktní formulář

Pokud máte jakékoli otázky, neváhejte nás kontaktovat pomocí tohoto formuláře. Odpovíme Vám v co možná nejkratším termínu.